Od začátku minulého týdne si čtu poctivě články o tom, jak domácí izolaci využít ke svému prospěchu. Vím, jak si zařídit krásnou domácí pracovnu, co dělat s časem navíc a jak doma relaxovat.
Zdroj obrázků: Očicháno
I tak čtu příliš mnoho zpráv, pracuju na posteli s počítačem na klíně a odpočívám tak, že se otočím ke všem zády a tajně chroupu u kuchyňské linky čokoládu. A stejně každý den nějak zvládnu a držím si stabilní, i když mírně depresivní, náladu. Kromě toho jsem si po týdnu v domácí izolaci začala všímat několika pozitivních důsledků.
Při hledání inspirace a nových čichových zážitků mě internet dovedl až k recenzím vína, konkrétně k blogu Pod korkem Mikuláše Dudy, který je mi sympatický bohatými zkušenostmi a zároveň skromností. Po přečtení několika článků mi bylo jasné, že víno jsou v podstatě aromatické molekuly rozpuštěné v alkoholu stejně jako parfémy. Zvědavost mi nedala spát a rozhodla jsem se, že je čas smočit čichové buňky v dobrém víně. Vyčichám opravdu tolik tónů?
Vybrala jsem si láhev, která se na blogu Pod korkem objevila ve slepém koštování frankovek. V soutěži nedopadla moc dobře, ale její popis mě i tak zlákal. Blaufränkisch Aviator 2016 z vinařství Keringer se autorovi Pod korkem jeví takto:
Na podzimu je něco magického. V listnatém lese je najednou tolik záře ze zlatých listů, šustí to pod nohama, ráno je mlha a odpoledne nízké slunce prohřívá půdu. Je to jako oslavný ohňostroj těsně před koncem životního cyklu, než se všechno zazimuje, poschovává a zachumlá na zimu. Chci se s vámi podělit o pár drobných radostí, které si během letošního podzimu užívám.
Procházky
Na dlouhé procházky je teď ideální doba. V létě je moc teplo a v zimě moc chladno. Teď na podzim chci využít každou minutu na slunci a nebojím se, že si spálím tváře. Když zafouká, padající listy připomínají sněžení. Schválně si vybírám místa s co nejhlubší vrstvou listí a ledabyle do něj kopu, aby pořádně létalo.
Jezdili jste jako malí na hory v létě? Pro mě byly Krkonoše, Jizerky nebo Orličky vždycky místem na lyže a jinak jsem o nich ani nepřemýšlela. Jejich letní atmosféra mě ale poslední dobou přitahuje mnohem víc. V zemi bez moře jsou horské oblasti ideálním místem, kam se schovat před horkem. A díky přívětivému klimatu může i věchýtek jako já vyrazit na tůru a ve skalách si připadat jako dobyvatel Himaláje. Baví mě hledat stopy historie v pohraničních oblastech a skryté čichové poklady uprostřed hlubokých lesů.
Grulichovo alpinium v Sedloňově
V Orlických horách v polském pohraničí jsem objevila dvě úžasné soukromé zahrady, které jsou nádherné pro oči i nos. První z nich leží na české straně, v Sedloňově blízko Deštného. Je to zahradní miniatura horské krajiny plná rostlin z celého světa. Na mapě ji najdete jako „Grulichovu skalku“, což působí dost komicky v porovnání s obrovskou rozlohou zahrady. Říkat tomuhle „skalka“ je jako nazývat lány levandule v Provence záhonkem.
Ve starším článku Čichová meditace, jsem psala o tom, jak se snažím prožívat krásné vůně do poslední kapičky. Cvičení z článku je příjemně jednoduchá meditace na každý den. Jsou ale chvíle, kdy hlava musí zabrat trochu víc. Nedávné okolnosti mi připomněly několik mentálních technik, které pomáhají dostat se zpátky do rovnovážného stavu, když prožíváte nějaký otřes, strach, nebo když se zdá, že ztrácíte kontrolu. Používám je, když jsem nemocná a poctivě jsem si ověřila jejich účinky v těhotenství a před porodem. Vycházejí hlavně z jógy a z kurzu paměťových technik, který jsem absolvovala při studiích.
Napadlo mě, že se s vámi o cvičení podělím, i když to není zrovna voňavé téma. Jsou totiž účinná a skvělá v tom, že nepotřebujete nic kupovat ani umět, nemusíte ani věřit v nic nadpozemského. Jen je třeba mít fantazii a trpělivost. Základem je fakt, že mozek rozvíjí to, čemu dlouhodobě věnujete pozornost. Čemu se nevěnujete, to zaniká. Platí to pro všechno, co se naučíte, ale taky pro pocity a přístup k sobě a k druhým lidem.
S dítětem v nosítku se prý nemá rodič ohýbat v pase, protože v extrémním případě by mohlo vyklouznout vrchem. Namísto toho byste se měli snížit v kolenou. Jenže, co když chcete očichat fialky pět centimetrů nad zemí? Zakleknu, jednou rukou držím hlavičku a druhou rukou se opírám o zem. Tak se mi podaří dostat nos pěkně až ke kvítkům a robátko je v bezpečí. K takové akrobacii jsem našla dobrou příležitost. V kroměřížské Květné zahradě, zvané také Libosad, totiž všechno kvete, září a voní v omamné směsici nektaru a vlhké zeleně. Jen se dívat by byl poloviční zážitek.
Květná zahrada je unikátní architektonické dílo na pomezí renesance a baroka s mnoha dekorativními prvky jako umělecky sestříhané živé ploty, stromové loubí, bludiště a jezírka, v této době plná kvákajících žab. Zahradě dominuje zdobená rotunda a ochoz kolonády, z něhož je teprve krásně vidět geometrické uspořádání. Lahoda pro milovníky přesných tvarů, symetrie a renesanční estetiky.
Už dlouho se chystám napsat, jak úspěšně léčím nachlazení pomocí aromaterapie. Jenže pořád léčím, léčím a nic. Těžko dneska najdete někoho, kdo by měl v krvi víc esenciálních olejů než já, a přesto pomohl až stonásobek denní dávky umělého vitamínu C. V aromaterapii jsem, jak vidět, pouze učeň-holobrádek. Co ale umím na jedničku, to je udělat si radost. A tak jsem se uprostřed toho všeho sebrala a šla si koupit květiny.
Frézie jsou nekonečně svěží, radostné, jarní květy. Řada poupat se postupně rozvíjí v průběhu dní a každý čerstvě otevřený kvítek naplní místnost sytou vůní. Medový nektar se prolíná se šťavnatou zeleností a lehkostí pudru. Všechny vrstvy propojuje krémový tón bílých květů. Sladké jsou jen mírně jako citronový koláč s popraškem cukru. Na rozdíl od mnoha bílých květin mi frézie voní úplně čistě beze stopy indolů. Touhle svou nevinností se podobají fialkám. Všímám si také jemného rozdílu ve vůni podle barvy květů. Zatímco bílé jdou víc do krémova, žluté jsou svěžejší a víc zelené.
Říká se, že děti na Vánocích nejvíc baví hromada dárků pod stromečkem. Ale když teď pozoruju svoji tříletou dceru, nějak se mi to nezdá. Z dárků má velkou radost, o tom není pochyb, ale používá je jinak, než bysme my dospělí čekali. Rozbalí je a hned je chce někomu ukázat a o radost se podělit. Její následující otázka je „Půjdeš si se mnou hrát?“.
Nové hračky jsou pro ni prostředek, jak přilákat někoho ke hře. Dárek totiž není ta věc, ale čas, který jí díky němu věnujeme. A i když my dospělí se nad tím shovívavě usmíváme, stejně bysme nejraději strávili hodinku s někým, koho máme rádi a kdo se bude zajímat o naše hračky.
Na konci září jsem si dala nečekaně dlouhou přestávku od psaní. Popravdě řečeno, počítala jsem s tím, jen ne tak brzy. Tři týdny před termínem se nám totiž narodil chlapeček. Je v pořádku, i když maličký, takže se z něho můžeme naplno těšit. Trvalo mi několik dní, než jsem se z toho překvapení vzpamatovala, měla jsem ještě dost plánů, co je třeba stihnout, než se miminko narodí. Najednou byl tady a všechno šlo stranou. V krátkých chvílích volna mě pak spaní láká víc než psaní.
Časopis Nez.
Kolem miminek je ale spousta vůní, které stojí za pozornost. Některé příjemné, jiné vůbec, všechny vyvolávají silné reakce. Pro děti jsou to vzpomínky na rané dětství, pro rodiče na období, které nějak rychle uteklo. Vzpomněla jsem si na druhé číslo magazínu Nez, které o tomhle píše. Vybavíte si vůni vyblinkaného mateřského mléka, dětského pudru a oleje, zlata v plenkách nebo heřmánkového čaje? Jednou z těch krásných vůní je hlavička drobečka a jeho sladce mléčný dech. Podobně jako vůni lidského těla je i tuhle vůni těžké popsat a asi úplně nemožné reprodukovat. Je totiž spojená s emocemi, s lidským teplem a s pocitem blízkosti.
Konečně jsme se přestěhovali. Žijeme sice stále v krabicích, ale už je vidět na konec. Přemýšlím, o čem budeme s mužem mluvit, až bude všechno zařizování hotové. Poslední dobou jsou totiž byt a děti naše jediná témata. Občas je mi z toho smutno, jak se může romantický vztah změnit v něco tak praktického. Být s partnerem za dobře není žádné umění, když má člověk na starost jen chození po kavárnách a venčení psa. V lepších chvilkách si ale říkám, že všechna energie, kterou do našeho domova vložíme, z něho bude vyzařovat jako to správné domácí teplo.
Zařizování bytu je v tomhle podobné jako hledání správného parfému. Nezáleží na ceně ani na značce. Když najdeme něco, co k nám promlouvá a co nám dělá radost, můžeme věci začlenit do našeho životního příběhu a žít s nimi, i když třeba vyjdou z módy.
