V minulém článku jsem psala o tom, jak vůně pomáhají hercům dostat se do role. Divadlo ale umí být čichovým zážitkem i pro diváky, i když zatím hlavně v rámci experimentálních žánrů. Jak tedy divadelníci vůně využívají a proč to nedělají častěji?
Divadelní historička Sally Banes popisuje například představení Clean Opera, kde se používalo tolik hygienických a čistících prostředků, že počáteční příjemná vůně začne být otravná. Čichový zážitek je jako ironický komentář k reklamám na prací prášky, které běží na scéně v televizi.
Uvádí taky příklad hry Dragon Island, kde se vůně zapojuje přímo do děje. Diváci dostali čerstvé bylinky, které měli promnout a společně jejich vůní přivolat draka.
Nejčastějším čichovým efektem v divadle je ale kouř a vůně tabáku. Určitě už jste někdy viděli hru, ve které si herec zapálí skutečnou cigaretu. Třeba v Národním divadle, ve hře král Oidipus se kouří doutníky, nad scénou se rozhoupe obrovská kadidelnice a začoudí celé divadlo.
Kromě toho si tvůrci Oidipa nechali vytvořit tři speciální vůně od švýcarského parfuméra Andrease Wilhelma celkem za sto tisíc korun. Když už do toho tolik investovali, zajímalo mě, co na to říkali diváci. Z mnoha recenzí jen jedna zmiňuje vůně, ale velký dojem nezanechaly: „Podle vyjádření inscenátorů mělo dojít i na speciální čichové vjemy. Pokud si to dobře vybavuji, v osmé řadě skutečně cosi cítit bylo, ale moc jsem se tím nezabýval, protože jsem vjem přičítal voňavce některé z okolo sedících dam. Ostatně, možná že to voňavka opravdu byla.“
To, že recenzenti o vůních nemluví ještě nic neznamená. Dost možná nejsou zvyklí vůním věnovat pozornost a chybí jim slova, která by je popsala.
Operní režisérka Veronika Loulová předpokládá, že diváci vůně vnímají podprahově. Pro operu Lidský hlas použila familiérní parfémy, které překryjí specifickou vůni divadla a přiblíží divákům atmosféru obýváku. Na drahé efekty nebyl rozpočet a nebyly ani potřeba. Opera se hrála v malém prostoru a diváci seděli přímo na scéně. Intimní atmosféru domova dokreslily běžně používané dámské a pánské parfémy nastříkané na oblečení.
Diváci si z divadla odnášejí celkový zážitek a čichové vjemy prohlubují emoce přenášené příběhem, i když je vnímáme jen podvědomě.
Proč tedy divadelníci nesáhnou po vůních častěji? Největším problémem je technika a prostor. Parfém se musí rozprášit tak, aby se dostal k divákům včas. A pak je třeba ho odvětrat, aby se nemísil s následujícím nebo nerušil, když se změní scéna. Vůně nesmí být příliš silná ani slabá. Neměla by být nesnesitelná ani připomínat dámský parfém, když to není cílem.
Kromě toho je třeba brát ohledy na diváky. Někteří mají hodně citlivý čich, někteří mají alergie nebo astma. Proto Národní divadlo na čichové efekty upozorňuje, než si koupíte vstupenku.
Sally Banes si i tak všímá, že v posledních letech se vůně v evropských divadlech objevují mnohem častěji než dřív. Podle ní za to může moderní záliba ve vůních jako jsou interiérové svíčky nebo aromaterapie. Navíc se divadlo snaží využít všech výhod, které má oproti filmu a televizi.
Já osobně jsem zatím žádně čichové efekty v divadle nezažila. Snad jen ten kouř z cigaret. Ale když se v okolí nějaké voňavé představení objeví, budu mít lístek do první řady. Nebo možná doprostřed. Prostě tam, kam bude namířený difuzér.