První slovo, které mě nad Myrrhe Églantine napadlo, bylo „zdvořilá“. Jenže říct dnes o vůni tohle je spíš urážka než pochvala. A já to myslím v dobrém. V čem se ta zdvořilost tedy skrývá? Především v delikátnosti, vytříbenosti a propracovanosti. V její společnosti mám potřebu se narovnat a mluvit spisovně. Navíc jsem zatím nepotkala nikoho, komu by se alespoň ze začátku nelíbila. To ji na mé poličce nominuje na dámu do společnosti a na rodinná setkání.
Myrrhe Églantine je transparentní a lehká vůně. Je také poměrně jednoduchá, ale vůbec to není na škodu, protože díky tomu vystupuje krása jednotlivých ingrediencí i genialita jejich spojení. Možná to znáte, když vidíte dvoubarevnou kombinaci v interiéru nebo v módě a říkáte si, že ty dva odstíny jsou tak perfektně trefené. V Myrrhe Églantine je to růže a myrha.
Růže je čerstvá, orosená, s nádechem citrusové kůry. Mnoho lidí v první fázi přirovnává Myrrhe Églantine k šumivému rosé a já s tím souhlasím. Zároveň mi kosatcovým tónem připomíná vůni taštičky na make-up s pudrem a rtěnkou. Tento aspekt z ní dělá velmi ženskou vůni. Myrha je sametově hebká, nasládlá a jako by vynášela tu růži do vzduchu na průhledném obláčku kouře. Díky pižmu voní trochu jako lidské tělo, parfém se tak krásně zapíjí do pokožky a rozvíjí se v jejím teple. I když se Myrrhe Églantine otevírá svěže a čistě, v závěru se stává mnohem plnější, orientálnější a spiklenecky mrká na klasické parfémy 20. století. V duchu kolekce Hermessence si uchovává delikátnost a nenápadnost, ale ve vlasech a na šátku přetrvává do druhého dne.
Vůně myrhy je hřejivá a bylinkově nahořklá, působí mírně medicinálně nebo přesněji léčivě. Pro mě je to vůně zvědavosti a nostalgie. Podobně voněl kredenc mého pradědečka, kam si schovával všechny svoje léky, kapky a mastičky. Měl jich slušnou sbírku. Když umřel, ten kredenc tak voněl ještě nejmíň rok.
Pamatuju si okouzlení z mého prvního setkání s myrhou. V posledním ročníku střední školy jsem tenkrát hledala, v čem bych mohla jít na maturitní ples. Plesové šaty pro mě nebyly dost hippie a šít jsem neuměla. V tehdejší nedovyvinuté internetové síti jsem našla obrázky indického sárí a obchod v Praze, který je prodával. Udělaly jsme si tedy se sestrou výlet do velkoměsta a vybraly bledě modré sárí, do kterého jsem se následující týdny učila soukat.
V indickém centru měli kromě šatů vše, co svět z Indie zná. V restauraci jsme tam jedly svoje první kari. Když jsme odcházely omámené santalovými tyčinkami, pán u pokladny nám na zápěstí kápl kapku myrhového oleje, prý se krásně hodí do dnešního deštivého počasí. A taky že ano, byla to kouzelná vůně. Obě si ten zážitek dodnes pamatujeme. Jinak, to sárí bylo nádherné, k mým blond vlasům a uprostřed malého města trochu mimo kontext, ale hlavně že jsem byla originál.
Myrrhe Églantine je dílem parfumérky Christine Nagel, která nahradila ve firmě Hermès Jean-Claude Ellenu. Její pozice je extrémně těžká, neměla by kopírovat svého slavného předchůdce a zároveň musí udržet jednotný styl značky. Podle mě se s tímto tlakem vyrovnává s grácií. Její vůně v řadě Hermessence jsou, podobě jako ty předchozí, čichovými zkratkami, kde méně je více. Zároveň jsou rozpoznatelné od těch předchozích typickým balzámovo-pižmovým základem. Jediné zklamání pro mě je, jak moc se vůně Christine Nagel podobají jedna druhé. Máte-li Myrrhe Églantine, nepotřebujete už Galop ani olejíček Musc Pallida. Svým způsobem je to úleva.