Jaká vůně vás napadne, když se řekne Skotsko? Možná déšť, mech, moře nebo whisky. A možná jste ve Skotsku byly a zamilovaly jste se do kokosové vůně květů hlodáše evropského (anglicky gorse). Právě tou se inspiruje vůně Gorseland od nezávislé skotské značky Jorum Studio. Vůni hlodáše miluju, takže jsem na Gorseland byla moc zvědavá. Jen jsem si držela palce, aby vůně opravdu zachycovala ten sladký, omamný, kokosový nektar zářivě žlutých květů.
Každý rok se to opakuje a stejně mě to pokaždé dojme. Sněženky, krokusy, fialky, pak se ještě udělá na chvíli zima, ale už je jasné, že jaro letos bude! Setřesu ze sebe zimní kabát, narovnám se a zhluboka vdechnu ranní vzduch. Ta jemná, svěží vůně mě nutí otevřít všechna okna dokořán. Teď už je jaro rozjeté naplno a já ho slavím poetickými vůněmi plnými jemnosti, barev a květin.
Ricardo Ramos: Sandal Koti
V této vůni zkombinoval Ricardo Ramos santal s květem ylang-ylang a šeříkem do měkkého plátna v pastelových barvách. Sandal Koti je pro mě obraz prvního jarního slunce, které rozehřívá ledové kapky na větvičkách. Je to čistá vůně vypraného prádla v bledých odstínech žluté a fialové, odpočinková, uklidňující a osvěžující.
L’Amandière znamená v překladu mandloň. Procházeli jste se někdy po ránu rozkvetlým mandlovým sadem? Já taky ne. Nevím proto, jak přesně L’Amandière mandloně reprezentuje. Naštěstí to není vůbec důležité. Tato vůně může být klidně snem o středoevropském jaru plném šeříků, narcisů a čerstvých listů pokropených nečekanou sprškou deště.
Vstupuju ozdobnou branou do zahrady a ještě, než uvidím květy, zaplaví mě intenzivní vůně. Zdroj obrázku: Heeley
Vzpomněla jsem si na ni nedávno na výletě do kroměřížské Květné zahrady. Byla jsem tam asi pět minut, když začalo pršet, a déšť pak v intervalech zeslaboval a zesiloval, dokud to návštěvníci nevzdali. Vlhkost ale uvolnila do vzduchu báječnou vůni zeleně, květin a půdy.
Běhání může navenek vypadat jako nuda nebo trapná dřina. Jenže v době, kdy nemůžeme jít na jógu, na pilates a často ani do práce je to asi jediný způsob, jak se zdravě hýbat a hlavně si zlepšit náladu.
Odpružené tenisky jsem si koupila už před několika lety, ale dřív jsem je provětrala jen příležitostně. Loni mě běhání konečně chytlo a zjistila jsem, že je to bezvadný sport pro milovníky vůní.
Drobná rozcuchaná dáma s odřenou koženou bundou. Ráno se chystá ven a očima se prochází po lahvičkách na komodě. Nakonec se zastaví u té největší a nejtěžší. Patchouli d’Angkor. Pačuli v názvu je dost zavádějící. Tahle vůně je především hebký, solární jasmín na zemitém základu. K té dámě by se hodila náramně.
Začátek na mě dělá dojem rozčesaných vlasů. Zacuchané konečky pod kartáčem vydávají praskavý zvuk a postupně jsou hladší a hladší, až jimi kartáč snadno proklouzne. Tu hladkost cítím i v Patchouli d’Angkor, vytváří ji jasmín v kombinaci s hruškou a vanilkou. V tu chvíli mi připomíná vůni rtěnek, řasenek a pudříků. Časem se do popředí dostává základ s guajakovým dřevem, pačuli a pižmem. Pačuli je velmi decentní, žádná hippie mánie. Voní jako jabloňové větvičky na začátku jara i s trochou mechu a vlhké hlíny. Cítím taky příjemný gumový tón, jako když přivoníte k růžovému poníkovi s vlnitou hřívou.
Můžou být v jedné vůni zároveň orosené lístky a hebká čokoláda? Můžou. A není to průšvih? Není. Když jsem poprvé zkoušela Erawan od značky Dusita, nevěřila jsem vlastnímu nosu. Jak je možné, že tak odlišné akordy žijí v jednotné harmonii? Pak jsem si vzpomněla na bílou čokoládu se zeleným čajem a také na balzám z kakaového másla s vůní zeleného čaje. Je to neobvyklá kombinace, ale funguje.
Kresba parfumérky Pissary Umavijani k vůni Erawan.
Spojující linkou těchto protikladných tónů v Erawanu je hořkosladká šalvěj a čerstvé seno. Dohromady oscilují mezi bylinnou zelení a nasládlým kumarinem (trochu jako sušená levandule) a odtud už je to jen krok ke sladké vanilce. Vlastně je to stavba klasického žánru fougère jako například Caron pour un Homme. Z jedné strany akord šalvěje a sena rámuje vlhká svěžest konvalinek a ze druhé krémová, máslová lahůdka z vanilky a cedru, která připomíná barvu zralého obilí.
Někdy si naivně myslím, že mě parfémy už nemůžou překvapit. Marnivě se probírám svojí sbírkou a přemýšlím, kam dál svoji zvědavost směřovat. Pak se objeví další vzorek. Nic moc nečekám, protože je to přírodní vůně a většina těch, které znám, mě nezaujaly. Navíc jsou to bílé květy a s těmi to taky nerada přeháním. Tenhle poklad jde ale proti všem mým parfémovým předsudkům. A proto vůně tak miluju. Nemůžete si být jisti nikdy ničím.
Vůně Hirama Greena už několik let znají všichni milovníci parfémů kromě mě. Ale všechno má svůj čas a dnešní objev, tuberózový Moon Bloom, za to čekání stál. Tuberóza se rozvíjí mnoha směry a parfuméři dokážou podtrhnout různé aspekty. Někdy ji směřují k orientu, jindy spíš do zelena. Moon Bloom zvýrazňuje její živočišný aspekt. Nemyslím tím ale žádný odér zoologické zahrady nebo zpoceného podpaží. Tato živočišnost působí spíš tělesně a intimně jako hladit kočičí kožíšek nebo tančit s někým tak blízko, že ucítíte jeho lidské teplo. Nepochybuju, že na někoho jiného může působit až svádivě, pro mě je spíš uklidňující a familiérní, jako když se vrátíte z cest a převlečete se do pohodlného trika.
S dítětem v nosítku se prý nemá rodič ohýbat v pase, protože v extrémním případě by mohlo vyklouznout vrchem. Namísto toho byste se měli snížit v kolenou. Jenže, co když chcete očichat fialky pět centimetrů nad zemí? Zakleknu, jednou rukou držím hlavičku a druhou rukou se opírám o zem. Tak se mi podaří dostat nos pěkně až ke kvítkům a robátko je v bezpečí. K takové akrobacii jsem našla dobrou příležitost. V kroměřížské Květné zahradě, zvané také Libosad, totiž všechno kvete, září a voní v omamné směsici nektaru a vlhké zeleně. Jen se dívat by byl poloviční zážitek.
Květná zahrada je unikátní architektonické dílo na pomezí renesance a baroka s mnoha dekorativními prvky jako umělecky sestříhané živé ploty, stromové loubí, bludiště a jezírka, v této době plná kvákajících žab. Zahradě dominuje zdobená rotunda a ochoz kolonády, z něhož je teprve krásně vidět geometrické uspořádání. Lahoda pro milovníky přesných tvarů, symetrie a renesanční estetiky.
Už dlouho se chystám napsat, jak úspěšně léčím nachlazení pomocí aromaterapie. Jenže pořád léčím, léčím a nic. Těžko dneska najdete někoho, kdo by měl v krvi víc esenciálních olejů než já, a přesto pomohl až stonásobek denní dávky umělého vitamínu C. V aromaterapii jsem, jak vidět, pouze učeň-holobrádek. Co ale umím na jedničku, to je udělat si radost. A tak jsem se uprostřed toho všeho sebrala a šla si koupit květiny.
Frézie jsou nekonečně svěží, radostné, jarní květy. Řada poupat se postupně rozvíjí v průběhu dní a každý čerstvě otevřený kvítek naplní místnost sytou vůní. Medový nektar se prolíná se šťavnatou zeleností a lehkostí pudru. Všechny vrstvy propojuje krémový tón bílých květů. Sladké jsou jen mírně jako citronový koláč s popraškem cukru. Na rozdíl od mnoha bílých květin mi frézie voní úplně čistě beze stopy indolů. Touhle svou nevinností se podobají fialkám. Všímám si také jemného rozdílu ve vůni podle barvy květů. Zatímco bílé jdou víc do krémova, žluté jsou svěžejší a víc zelené.
Pradědeček se o svoji zahradu moc nestaral. Dvakrát ročně mu ji někdo posekl a jinak tam chodil jen sbírat ořechy, když potřeboval přestávku od montování svého miláčka Škody Rapid. Za jeho neaktivitu ho zahrada občas odměnila – divokými jahodami, květinami prorostlými od sousedů nebo každoročním hnízdem čermáků. Brzy na jaře jsme tam chodili na fialky.
Na to, jak malé a nenápadné kvítky to jsou, voní nečekaně daleko a silně. Obzvlášť na teplém místě, kde se do země opírá jarní slunko, se rozvíjí do plné intenzity. Stalo se mi několikrát, že jsem zachytila fialkovou vůni na chodníku, kde žádné nerostly. Po chvíli pídění se ukázalo, že rostou u zdi v zahradě za živým plotem, kam skoro vůbec není vidět.
