Ve starším článku Čichová meditace, jsem psala o tom, jak se snažím prožívat krásné vůně do poslední kapičky. Cvičení z článku je příjemně jednoduchá meditace na každý den. Jsou ale chvíle, kdy hlava musí zabrat trochu víc. Nedávné okolnosti mi připomněly několik mentálních technik, které pomáhají dostat se zpátky do rovnovážného stavu, když prožíváte nějaký otřes, strach, nebo když se zdá, že ztrácíte kontrolu. Používám je, když jsem nemocná a poctivě jsem si ověřila jejich účinky v těhotenství a před porodem. Vycházejí hlavně z jógy a z kurzu paměťových technik, který jsem absolvovala při studiích.
Napadlo mě, že se s vámi o cvičení podělím, i když to není zrovna voňavé téma. Jsou totiž účinná a skvělá v tom, že nepotřebujete nic kupovat ani umět, nemusíte ani věřit v nic nadpozemského. Jen je třeba mít fantazii a trpělivost. Základem je fakt, že mozek rozvíjí to, čemu dlouhodobě věnujete pozornost. Čemu se nevěnujete, to zaniká. Platí to pro všechno, co se naučíte, ale taky pro pocity a přístup k sobě a k druhým lidem.
Hodně parfémových nadšenců potkává po letech podobný osud. Dlouho nenasytně čichají všechno nové, až začnou být přesyceni, znechuceni a schovají se před uspěchaným světem do svatostánku starých dobrých časů, kanonických parfémů z minulého století. Kritička Tanya Sanchez podle svých slov nosí Calyx, Cristalle nebo Rive Gauche, Luca Turin má rád Pour un Homme de Caron a Mitsouko a parfumérka Annick Menardo se cítí nejlíp v Diorrisimu, Cuir de Russie a Habit Rouge. Nosí jich prý ještě mnohem víc, ale až na pár výjimek, samá klasika. Jak to tedy je, opravdu bylo dříve lépe? Byly parfémy v minulosti lepší než dnes?
Obrázky z knihy starých skotských receptů A Taste of Scotland
Učebnice
Toto téma otevírá k diskuzi Andy Tauer v pátém čísle svého časopisu Tauer Mag. Tauer ze své pozice současného parfuméra staromilstvím netrpí:
„Koupil jsem si flakon vintage Jicky [vůně uvedená na trh v roce 1889], když jsem se učil, jak se tvoří parfémy. Učte se od klasiků! Tuhle vůni miluju. Miluju ji, protože je dokonale zkonstruovaná. Možná ji miluju taky proto, že se tak podobá klasickým kolínským. Citrusový akord v mé Jicky je bohatý, krásně harmonický a skoro nepoškozený. Citrusové svrchní tóny v parfémech jsou citlivé na světlo a kyslík, takže mnoho vintage vůní má narušené tóny hlavy a octový nádech. Možná taky miluju Jicky protože voní přirozeně a jednoduše, i když jednoduchá rozhodně není. Nosím ji? Ne. […]
Nemůžu ve svých parfémech používat bergamot s bergaptenem (bergapten, součást přírodního bergamotového oleje, je zakázaná kvůli fototoxicitě), ale hej! mám kašmeran a okumal a iso E, které staří mistři neměli.“
Tauer se ze starých parfémů rád učí a inspiruje se jimi, ale chce se posunout dál. Je to vlastně stejné, jako když studujete dějiny umění nebo literaturu. Malovat bez znalosti historie by vás ochudilo o spoustu poznatků, ale jednoho Kupku už máme, tak není třeba produkovat další. Stejně tak kritici by jen těžko mohli ocenit originalitu současného díla, kdyby neznali to, co předcházelo, ale nějakého nového Jiráska by asi nikdo po zádech nepoplácal („Dobře Alois, píšeš úplně jak před sto lety.“)
Co tedy stojí za láskou k vintage parfémům? Těch pár starých vzorků, které se mi dostaly do ruky mi potvrzuje, že vůně minulosti jsou nejen skvělým učebním materiálem. I dnes dokážou v té zoxidované podobě a mimo svůj dobový kontext potěšit a rozbušit srdce. Z tohoto důvodu lásku k vintage chápu, i když nesdílím. Odrazuje mě jejich nedostupnost.
Rebelství
Kritik a blogger Persolaise si ve své eseji v Tauer Magu všímá toho, že každá mladá generace přirozeně odmítá to, čeho si ta předchozí nejvíc cení. Nemůžete jednoduše milovat stejné parfémy jako vaše matka, teta a jejich kamarádky. Je normální se proti nim vymezit, třeba tím, že se poohlédnete po něčem starším.
Já bych řekla, že to odmítání je oboustranné. Pro starší generaci je těžké přijmout to, co obdivuje ta nová, a proto se úzkostlivě drží svých pokladů. Roli také hraje paměť. Představte si dámu, která v sedmdesátých letech dostala Miss Dior jako svůj první parfém. Ta vůně ji dokáže vrátit zpět do mládí. Jak si má v současné produkci vybrat něco, v čem by se cítila stejně luxusně a čerstvě dospěle? Raději stráví polovinu neděle na e-bay.
Nostalgie
Novinář Eddie Bulliqi v Tauer Magu argumentuje, že za láskou k vintage vůním je do značné míry nostalgie a „oplakávání doby, ve které jsme sami nežili, kterou nikdy nepoznáme a kterou si skrz vintage objekty představujeme.“ Dodává, že vintage parfémy nám ukazují minulost zkreslenou.
„Milovníci vintage vůní často pohrdají moderní parfumerií, která údajně postrádá smyslnost a sílu vůní z minulosti. Nicméně, všechny staré parfémy, ke kterým dnes přivoníme, i když byly utěsněné ve flakonu od data výroby, do určité míry zoxidovaly a degradovaly, takže jejich vůně není úplně stejná, jako by ji vnímali lidé tenkrát.“ Jak říká, parfémy nejsou víno, nezrají do krásy, ale naopak. Lidé se podle Bulliquiho obrací ke starým vůním i kvůli reformulaci svých oblíbených parfémů a kvůli tomu, že chtějí poznat dnes zakázané složky.
Jiná krása
Vintage vůně jsou zkrátka jiné než ty dnešní. Parfémy se liší podle dostupných složek, některé materiály byly dříve nedostupné, některé jsou dnes zakázané nebo příliš vzácné. Liší se také podle obecně přijímaných kritérií krásy a dobové poptávky. Co bylo považováno za krásné v minulém století není symbolem krásy dnes. A parfém musí především vonět hezky, aby si ho zákazník koupil a nosil ho. Komu se dnešní estetika nelíbí, může se pídit po raritách nebo sáhnout do minulosti.
Autorka blogu Alibi-notes dobře poznamenala, že rozdíl mezi vintage a dnešní produkcí je často v tom, že dnešní trend je tvořit vůně s rozpoznatelnou strukturou. Cítíte jednotlivé složky a celkové vyznění je dané hlavním tématem. Např. Une Nuit à Bali Suma Oriental je pačuli, Diptyque Eau de Sens je pomerančový květ. Slavné vůně minulého století jsou v tomto víc zastřené a komplexní. Třeba v Chanelu No.5 nebo v Guerlain L’Heure Bleue není jedna složka, která by vyčnívala nad ostatní. Proto, když toužíte po bohatém parfému typu orchestrální hudby, je logické hledat o několik dekád zpět. Ty staré vůně, které dnes známe, prošly zkouškou času a patří mezi to nejlepší z tehdejší produkce (i ve dvacátých letech vznikaly otřesné čmuchy), takže je tam určitá záruka kvality.
Dát si šanci
Ty nejlepší vůně jsou a vždycky byly jen špička pyramidy a je dobré si uvědomit, že dnešní parfumérské umění na tom není vůbec špatně. Persolaise svoje zamyšlení v Tauer Magu uzavírá tím, že je třeba neoplakávat minulost, ale dát šanci současným tvůrcům: „Příliš se zaměřovat na to, co bylo, vede ke stagnaci. A to je právě nebezpečné na tom, když se zasekneme na otázce, proč věci v minulosti byly lepší než dnes: zabíjí to náš pohyb a brání nám to vidět život a vitalitu v současnosti. Kvůli tomu pak nedokážeme odhalit to pozitivní mezi námi.“
Já to vidím podobně. Stěžovat si, že parfémy dnes nejsou to, co bývaly, nikam nevede. Stejně jako by mi vadily průměrné parfémy ze 70. let, i většina současné nabídky mi ježí chloupky v nose. Ale když si dám tu práci, nacházím úžasné vůně, které perfektně zapadají do současné reality, jitří fantazii a dokazují, jaká kouzla dokážeme. když spojíme zkušenosti z minulosti a moderní technologii.
Jak to máte vy? Honíte na e-bay vintage flakony, nebo vás baví být první, kdo na internetu komentuje čerstvou novinku?
Za páté číslo Tauer Magu děkuju přítelkyni a autorce blogu Alibi-notes.
Říká se, že děti na Vánocích nejvíc baví hromada dárků pod stromečkem. Ale když teď pozoruju svoji tříletou dceru, nějak se mi to nezdá. Z dárků má velkou radost, o tom není pochyb, ale používá je jinak, než bysme my dospělí čekali. Rozbalí je a hned je chce někomu ukázat a o radost se podělit. Její následující otázka je „Půjdeš si se mnou hrát?“.
Nové hračky jsou pro ni prostředek, jak přilákat někoho ke hře. Dárek totiž není ta věc, ale čas, který jí díky němu věnujeme. A i když my dospělí se nad tím shovívavě usmíváme, stejně bysme nejraději strávili hodinku s někým, koho máme rádi a kdo se bude zajímat o naše hračky.
Stalo se vám, že jste někomu pověděli o své lásce k parfémům, on se zeptal, kolik jich máte, a vaší odpovědí byl zklamaný? Podobná situace mě vedla k přemýšlení o tom, kolik vůní by opravdová milovnice parfémů měla mít. A poznají se skuteční nadšenci podle velikosti jejich poličky?
Odpověď je jednoduchá: Samozřejmě, že ne. Počet flakonů na toaletním stolku nemá nic společného s tím, jak velký parfémový fanda před zrcadlem sedí. Navíc se člověk vyvíjí a prochází různými stádii. Jako studentka jsem vlastnila dvě vůně, které měly být opačné, abych se měla vždycky čím navonět. Ale kdo si je pamatujete, dáte mi za pravdu, že Sarah Jessica Parker Covet a Trussardi Inside na opačných stranách parfémového spektra určitě nestojí. Takže jsem brzy začala mít potřebu poličku doplnit. V poslední době se vracím zpět, moje polička je promyšlenější, lépe strukturovaná a díky tomu může být skromná.
Na konci září jsem si dala nečekaně dlouhou přestávku od psaní. Popravdě řečeno, počítala jsem s tím, jen ne tak brzy. Tři týdny před termínem se nám totiž narodil chlapeček. Je v pořádku, i když maličký, takže se z něho můžeme naplno těšit. Trvalo mi několik dní, než jsem se z toho překvapení vzpamatovala, měla jsem ještě dost plánů, co je třeba stihnout, než se miminko narodí. Najednou byl tady a všechno šlo stranou. V krátkých chvílích volna mě pak spaní láká víc než psaní.
Časopis Nez.
Kolem miminek je ale spousta vůní, které stojí za pozornost. Některé příjemné, jiné vůbec, všechny vyvolávají silné reakce. Pro děti jsou to vzpomínky na rané dětství, pro rodiče na období, které nějak rychle uteklo. Vzpomněla jsem si na druhé číslo magazínu Nez, které o tomhle píše. Vybavíte si vůni vyblinkaného mateřského mléka, dětského pudru a oleje, zlata v plenkách nebo heřmánkového čaje? Jednou z těch krásných vůní je hlavička drobečka a jeho sladce mléčný dech. Podobně jako vůni lidského těla je i tuhle vůni těžké popsat a asi úplně nemožné reprodukovat. Je totiž spojená s emocemi, s lidským teplem a s pocitem blízkosti.
Pamatuju si, jak se mi třásl hlas, když jsem si šla koupit Chanel Bois des Iles, vůni, která byla (a stále je) mimo můj rozpočet. Dokonce jsem se na to i oblékla, abych se v butiku Chanel necítila nepatřičně. Od té doby se mi na poličce zableskly i dražší kousky a já postupně pozoruju, jak jim každodenní nošení ubírá na výjimečnosti.
Chtít pořád něco nového, objevovat a milovat překvapení je přirozená lidská vlastnost. Jenže jakmile se zvědavost nasytí, touha je pryč, kouzlo se vypaří a z luxusu se stává obyčejnost. Nejde samozřejmě jen o drahé věci, ale o všechno, co obohacuje náš život a my to bereme jako samozřejmost.
Není nic všednějšího než úterý na konci ledna. Lezavá zima, tma uprostřed odpoledne a před námi i za námi dlouhá řada úplně stejných dní. Vůně umí z takhle obyčejného dne vykouzlit něco speciálního. Jenže síla výjimečnosti je právě v tom, že se neopakuje každý den. Jak tedy voní ty mezičasy? Čichové zážitky jsou naštěstí připraveny kdykoliv, jen je třeba si jich všimnout. Zkusila jsem si zpestřit jedno obyčejné lednové úterý cíleným vnímáním vůní, které mi přišly do cesty.
Instantní káva
Mně to vlastně nechutná, ale když v kuchyni je, piju instantní kávu dost často. Její štiplavá, mírně kyselá a spálená vůně je intenzivnější než jakákoliv jiná, spolehlivě mě praští do nosu a zaplní všechny čichové buňky. Výhodou je, že ji můžu zalít jen šedesátistupňovou vodou a hned vypít, takže nemusím čekat, až vychladne, dělat něco jiného a pak ji pít studenou.
Na konci ledna už mi dochází dech. Třpyt vánočních světel je dávno pryč a dny se prodlužují příliš pomalu. Pomáhá mi trochu zvolnit, co nejvíc odpočívat a nenechat se strhnout tím, že když máme umělé světlo, můžeme pracovat dlouho do noci.
A když zpomalím, mám čas rozhlédnout se kolem sebe a vnímat to, co by mi jinak uniklo, včetně vůní. Je pravá chvíle malinko se hýčkat, zaměřit pozornost na čichové zážitky a obohatit šedivé dny o trochu barvy. Jak napsala jedna čtenářka parfémového blogu, vůně je jako kapka krásy zvlášť důležitá v ty dny, kdy žádnou jinou krásu nepotkáte.
Ráno, když vypnu budík a nutím se vstát do tmy, v duchu si vybírám, čím se dneska navoním. Retro chyprový parfém Nicolaï Odalisque mě zasypává jarními květy, když se zpoceným čelem soukám ukřičené batole do bundy. Tabákový čaj L’Artisan Parfumeur Tea for Two mi připomíná, že kouř nemusí vonět špatně, když v zadýmené chodbě dědovy chalupy zápasím s vlastní neschopností rozdělat oheň v kamnech. A přestože se většinu dní schovávám ve vrstvách funkčních materiálů, arabská princezna ve mně voní po růžích a hvězdách pouštního nebe díky Ormonde Jayne Ta’if.
Vůně přírody jsou teď hůře zachytitelné než v létě. Na procházkách potkávám prašnou vůni sazí z komínů, vlhkost hlíny a smůlu smrkového jehličí. Zhluboka vdechuju štiplavou dřevitost čerstvých třísek připravených na oheň. Hřejivá vůně kořeněného čaje, zázvoru a skořice, opražené ořechy a čerstvý chléb jsou dobrým důvodem zastavit se v kuchyni a pohrát si se zimními zásobami. Ovšem nejraději mám na zimě optimistickou vůni citrusů. Čerstvě oloupaná kůra vydá za celý aromaterapeutický rituál a dát si pomeranč je jako sníst malé slunce.
Na závěr ještě neobvyklé zimní přání. Jestli se svým krásným parfémem voníte hluboko pod kabát v obavě, abyste někoho neobtěžovali, navoňte si jednou hrdě čepici a šálu. Budu se těšit, že vás potkám!
