S parfémy Hirama Greena jsem se poprvé setkala loni v létě. Objevení Slowdive pro mě bylo parfémovou událostí roku. Překvapila mě jeho sytost a harmonie temných a hravých tónů. Je to unisexová, ambrová vůně, která hezky sálá do prostoru a má výbornou výdrž.
Jednotlivé složky jsou ve Slowdive dobře rozpoznatelné.
Niche parfumérské domy často dávají svým vůním názvy podle dominantní složky. Zákazníci se tak v nabídce lépe orientují. Kdo má rád květiny, jde hned k vůni Rose atd., kdo chce temnější kompozici, zbystří u Bois de něco.
Občas je ale takové zjednodušení na škodu – třeba u Moonlight Patchouli. Čekala jsem totiž pořádnou dávku vy–víte–čeho a ono ho tam zas tolik není. Po prvotním zklamání jsem ale objevila, že tato vůně má na víc. Úplně by stačilo, kdyby se jmenovala jen Moonlight (tedy měsíční světlo) a zbytek nechala na fantazii.
Do cukrárny u nás na kopci může teď vstoupit jen jeden zákazník. Ostatní čekají před obchodem. Fronta bývá dlouhá, udržujeme rozestupy. Děti se navzájem trochu šťouchají, moje čtyřletá holčička se mi věší na ruku a okopává kolečka bráškova kočárku. „Jakou si dáte?“ Ptá se maminka dětí, co stojí za námi:„Jé, děcka, já už cítím kokosovou.“ Usmívám se pod rouškou. Tak daleko to z cukrárny nevoní. A kokosovou stejně nemají.
Bezpečné dva metry před nimi ale stojím já s Unknown Pleasures, intenzivní gurmánskou vůní, která pronikne i skrz roušku. Parfumér John Pegg, který za značkou Kerosene stojí, je zvyklý dělat věci na plno, a když má být Unknown Peasures gurmánka, tak jí je až na dřeň.
Už je jedenáct, ale venku prší a pořád je tma jak v šest ráno. Naštěstí dneska nemusíte vůbec nikam, a tak ani nerozsvěcíte, jen si dojdete uvařit čaj a zase hupnete zpátky pod deku. Nakonec odhodíte peřinu ještě jednou, chcete se přece navonět. Ale čím?
Našla jsem pět vůní, které v sobě mají hřejivou a uklidňující hloubku. Jsou konejšivé, ale s provokativně temným tónem. Ladí ke dnům, kdy si schválně pustíte smutný film nebo si prohlížíte fotky z poslední dovolené, i když jste čerstvě po rozchodu. Že si takové dny nemůžete dovolit? Já taky ne, ale můžeme si o nich snít.
Při hledání inspirace a nových čichových zážitků mě internet dovedl až k recenzím vína, konkrétně k blogu Pod korkem Mikuláše Dudy, který je mi sympatický bohatými zkušenostmi a zároveň skromností. Po přečtení několika článků mi bylo jasné, že víno jsou v podstatě aromatické molekuly rozpuštěné v alkoholu stejně jako parfémy. Zvědavost mi nedala spát a rozhodla jsem se, že je čas smočit čichové buňky v dobrém víně. Vyčichám opravdu tolik tónů?
Vybrala jsem si láhev, která se na blogu Pod korkem objevila ve slepém koštování frankovek. V soutěži nedopadla moc dobře, ale její popis mě i tak zlákal. Blaufränkisch Aviator 2016 z vinařství Keringer se autorovi Pod korkem jeví takto:
V poslední recenzi loňského roku jsem si pochvalovala, jak se mi podařilo udělat si názor na vůni bez informací a předsudků, naostro jen z neznámého vzorku. S parfémem Murmur od české značky Pigmentarium to mám naopak. Nejdřív jsem poznala usměvavého a srdečného parfuméra Jakuba Hiermanna a až pak jsem si pořádně vyzkoušela jeho nejnovější vůni. Co budu dělat, když se mi nebude líbit? Ptala jsem se sama sebe. Naštěstí si nemusím odpovídat. Murmur je vážně dobrý.
Teplo lidského těla, pokoj obložený panely z mahagonového dřeva, oheň v krbu a tlumené světlo. Murmur působí intimně, konejšivě a lehce záhadně. Jeho složky do sebe zapadají bez viditelných hranic jako bezešvé spodní prádlo. Všímám si kulaté ambry, náznaku gumového oudu, obláčku kadidlového kouře a kůže z řemenů nového sedla. Nejvíc ale z pokožky sálá tajemné, orientální pižmo.
Nejlepší způsob, jak se seznámit s novým parfémem, je přistupovat k němu bez předsudků a doprovodných informací. Když o něm nic nevíte, musíte se spolehnout jen na svůj nos. To se mi podařilo právě s Kerosene Black Vines. Do ruky se mi dostala obálka se vzorky pro mě neznámé značky a toto byl první, který jsem vytáhla. Na první přičichnutí mě vůně příjemně překvapila, čichala jsem dál a hledala, co je v tom za kouzlo. Proč voní tak familiérně a přitom jinak? Který génius tohle vytvořil a jak to, že ho neznám?
Pak jsem si myslela, že cítím višňové pralinky v hořké čokoládě. To je dobrý důkaz toho, jak marná jsem při rozpoznávání složení bez nápovědy. Black Vines je totiž magická vůně lékořice, vánočního koření a zasněženého lesa. Na svou omluvu dodávám, že temně ovocný tón i hořkost čokolády tam cítím pořád. Není to ale jen tak nějaký gurmánský parfém. Je hodně odvážný a málo sladký, žádný líbezný dortík. Spíš si představte léčivý nápoj namíchaný tajemnou lesní bytostí, hořký lektvar, který vás zachrání před umrznutím ve sněhu.
Měli jste jako malí rádi lampionové průvody? Já si vzpomínám matně, ale do paměti se mi vryl pocit vzrušení z barevných světel a příjemný strach ze tmy, když jsem se pevně držela rodičů za ruku. Teď se k lampiónům vracím s vlastními dětmi. Sice jsem jim zbaběle pořídila svíčku na baterku, ale pořád cítím okouzlení z housenky světel, která se pomalu šine tmou.
Letos jsem si do průvodu vzala hřejivou Ambre Khandjar od Une Nuit Nomade. Je to přátelská, teplá vůně, která mi připomíná mihotavé světlo svíčky zářící do tmy z nitra barevného lampionu a radostný pocit ze setkání s přáteli. Máte-li chuť na typicky zimní vůni, ne příliš křiklavou, která se pohodlně usadí na šále a bude vám svítit na cestu při potulkách adventními trhy, jste tady správně.
V nedávném článku jsem psala o trendu sladkých, ovocných vůní s pačuli (neboli fruitchouli), které dominují policím současných parfumerií. Tato kdysi novátorská kombinace se během třiceti let stala vyčpělým klišé. Parfumér značky Kerosene, John Pegg, se ale nebojí použít otřepané téma a navléct ho do nových holinek. Když budete zkoušet Fields of Rubus, pořádné holinky budete potřebovat, jinak by vám, jak se říká v angličtině, mohly uletět ponožky.
Představuju si to asi takhle. John Pegg se probírá hromadou vzorků a zdá se mu, že všechny voní stejně. Pak se nadechne a řekne: „Jo, vy chcete fruitchouli? Tak já vám dám fruitchouli!“ Vezme hromadu přezrálých malin, ostružin a švestek, natáhne si gumáky a pěkně to všechno rozšlape. Pak je nechá ještě chvilku na sluníčku, aby dostaly echt odér a dá to celé do trouby. Když se začne ovoce připékat ke dnu, vytáhne pekáč ven a přilije do něho litr oleje z pačuli. Míchá a čeká, co to udělá.
Téměř ve všech parfémech je kapka růžové esence, ve všech dámských a ve všech orientech. Růže umí být svěží a jemné, ale i hluboké a živočišné. Ta’if, vůně pojmenovaná podle města v Saudské Arábii, kde se vyrábí růžový olej, je někde uprostřed. Je to čistá, ale sytá, orientální růže ve stylu Ormonde Jayne, tedy přístupná, nijak extra podivná, ale šmrncovní a luxusní.
Když čtu popis na stránkách značky, připadám si jako milionářská dcerka, která se koupe v šampaňském. Ta’if má být sváteční vůně k bohaté róbě, která vynikne i v hlučné společnosti alkoholem otupělých párty hostů. Do takových situací se nedostávám ani omylem, i tak je Ta’if mojí oblíbenou zimní vůní. Místo na večírky ji nosím už od rána na šále cestou na hřiště, na úřady a na rodinné návštěvy nebo třeba, když jdu s košem.