Od začátku minulého týdne si čtu poctivě články o tom, jak domácí izolaci využít ke svému prospěchu. Vím, jak si zařídit krásnou domácí pracovnu, co dělat s časem navíc a jak doma relaxovat.
I tak čtu příliš mnoho zpráv, pracuju na posteli s počítačem na klíně a odpočívám tak, že se otočím ke všem zády a tajně chroupu u kuchyňské linky čokoládu. A stejně každý den nějak zvládnu a držím si stabilní, i když mírně depresivní, náladu. Kromě toho jsem si po týdnu v domácí izolaci začala všímat několika pozitivních důsledků.
1. Rostliny v oknech září štěstím
Moje dracény, zelence a fíkus jsou zvyklé na tvrdý polopouštní režim. Ale teď je mám víc na očích a častěji zalévám. Někdy odstátou vodou, jindy studeným černým čajem, aby měly hnojivo. Díky zálivce a delším dnům začaly lístky mých rostlin šustit blahem.
2. Naučila jsem se šít rovně a našla jsem žehličku
Z obyčejného prostěradla jsem nastříhala roušky a sešívám je ručně jehlou a nití. Stehy už mám rovné skoro jako stroj. Žehličku jsme si koupili kvůli svatbě a od té doby se jednou za čas odkudsi vynoří, aby přelízla kousek látky. Díky péči o roušky má teď konečně hrdé stanoviště a pracuje tak, jak si zaslouží. Žehlení plátna mě uklidňuje a napařená látka příjemně čistě voní.
3. Bezostyšně se polévám parfémy
Obvykle vybírám vůně i podle toho, s kým se uvidím. Teď je to úplně jedno. Můžu si nosit, co chci a v jakémkoliv množství, protože jsem na svém území. Vím, že je třeba brát ohled na rodinu, ale oni mě chápou. Dopřávám si štědrou dávku Heeley Verveine a oťukávám novou kamarádku Essential Parfums Divine Vanille. Když se mi stýská po starém světě, mám na polici Shalimar.
4. Umím péct z kynutého těsta
Raději si nepředstavuju, jak si budu po dvou měsících v izolaci zapínat letní šaty. V potravinách za rohem zatím nevyprodali droždí ani mouku, tak proč je nesmíchat a nedat jim čas. Stejně jsem doma. Ukázalo se, že dokážu upéct plněné rohlíčky nepravidelných tvarů, pizzu, která jde ukousnout, i zploštělé anglické muffiny.
5. Vidím, že mám skvělou rodinu a přátele
Tohle jste určitě slyšeli v posledních minutách některého amerického filmu. V těžké situaci vylézá na povrch, jak úžasné lidi kolem sebe běžně mám. Když se teď nevídáme, chybí mi nadhled mých kamarádek, které dokážou se smíchem vyprávět i o otravě houbami v Pyrenejích. Naopak si říkám, že když už musím být s někým zavřená doma, chci, aby to byl můj muž a moje děti. Během dne mívám pocit, že mi praskne hlava, ale jak usnou, cítím, že povzbudivější, nápaditější a roztomilejší společnost bych těžko hledala.
Jak zvládáte vy? Vidíte kolem sebe záblesky pozitivních změn?