Ve čtvrtek, kdy Ruská vláda zahájila invazi na Ukrajinu, se mi sevřelo srdce. Od rána jsem četla další a další zprávy a cítila čím dál větší tíseň. V pátek to pokračovalo stejně. Dva dny jsem téměř nespala a nemohla jíst. Strach mě úplně paralizoval. Hlava mi radila číst víc a víc, abych mohla situaci porozumět a odhadnout, co bude dál. Samozřejmě bez výsledku. Pak jsem vypnula internet.
48 hodin života offline, setkání s rodinou a procházka mi pomohly získat zpátky křehkou rovnováhu, ale taky jsem kvůli tomu zmeškala demonstraci v Brně. Svůj postoj tedy vyjadřuju alespoň tady:
Klaním se odhodlání, s jakým Ukrajinci brání svoji zemi proti iracionální invazi Putinovy armády.
Pár dní mi chyběla i motivace k práci, ale jak to shrnul ve svém newsletteru copywriter Roman Věžník, nejlepší bude, když budu dělat to, co umím nejlépe, a budu si moct dovolit finančně podpořit charitativní organizace.
Strach nepomůže ničemu, paralyzuje myšlení a vede ke špatným rozhodnutím. Aby člověk mohl pomoct druhému, musí se angažovat a zároveň zůstat jednou nohou na pevné půdě. Být empatický, ale udržet si vlastní stabilitu, aby se měl ten druhý o co opřít. Zbavit se strachu ale není jen tak. Je třeba ho nahradit jinou hnací silou. Naštěstí máme v rukou obrovskou sílu solidarity.
Utírám tedy slzy a ptám se sama sebe: Co můžu já teď udělat? Jak můžu pomoct? Slibuju si, že nebudu panikařit, nenechám se pohltit zoufalstvím a neztratím sílu, kterou můžu investovat do pomoci.
Peníze jsem poslala těmto dvěma zkušeným organizacím: Člověk v tísni a Unicef
A přemýšlím, co dalšího můžu udělat, co umím a kde můžu být užitečná. Napadá mě učení češtiny pro cizince. To se bude určitě hodit v příštích týdnech. Pomoc totiž nesmí skončit hned, jak opadne adrenalin. Bude potřeba i za měsíc nebo za rok.
Budu ráda, když se v komentářích podělíte o další možnosti pomoci.
Přeju nám všem hodně sil!