V knize rozhovorů s Davidem Hockneym jsem narazila na pasáž, kde malíř mluví o radosti, kterou mu přináší pozorně se dívat na svět:
„Dívat se pro mě vždycky bylo velkým potěšením. Od té doby, co jsem jako dítě směl jezdit autobusem sám, jsem chodil hned nahoru [ve dvoupatrovém autobuse], kde byl vzduch plný modrého kouře – přežil jsem to – a sedl jsem si úplně dopředu, abych viděl co nejvíc.“
„Ze stejného důvodu jsem chtěl sedět vepředu v autě, protože pro mě je to zábava. Brzy jsem si všiml, že to tak nemají všichni. Opravdu jsem zjistil, že většina lidí jen tak snímá zem před sebou. Pokud je tam volno a mohou se bezpečně pohybovat dopředu, nic dalšího je nezajímá. Dívat se je velmi pozitivní. Musíte to dělat vědomě. Poslouchat je to samé. Když se budete soustřeďovat na hudbu, uslyšíte víc.“ (A Bigger Message, Conversation with David Hockney, 2011)
Troufám si k tomu dodat, že i s čichem je to stejné. Pro většinu lidí mají čichové vjemy bezpečnostní funkci. Nic nehoří, jídlo není zkažené, takže dál není třeba nic vnímat. Když se ale rozhodnete věnovat čichu pozornost, zjistíte, že váš nos umí mnohem víc, než jste si mysleli. Constance Classen dokonce tvrdí, že lidský čich je schopný rozlišit tisíce různých vůní i ve velmi nízké koncentraci (C.Classen: Aroma, the Cultural History of Smell, 1994).
Není ani třeba s nikým soutěžit, kdo rozpozná víc. Radost z vůní nesouvisí se schopností rozlišovat jednotlivá aromata, ale se schopností všímat si vůní v běžném životě, vnímat svoje reakce a užívat si to. Náš mozek na čichové vjemy okamžitě odpovídá. Kromě pocitu líbí/nelíbí otevírá pandořinu skříňku zapadlých vzpomínek, kulturních stereotypů a osobních asociací. K tomu se může přidat i silná fyzická reakce. David Hockney zdůrazňuje, že vědomé pozorování je zábava, a stejně příjemně může působit i vědomé čichání.
Vybavíte si třeba, jak voní místo, kam rádi chodíte odpočívat? A jak vám voní jednotlivé barvy?